Intuice je dar nebes a racionální rozum je věrný služebník. Vytvořili jsme společnost, která si váží služebníka a zapomněla na nebesa. (Albert Einstein)
Inteligenční kvocient,
označován zkratkou IQ, se všeobecně považuje za „míru“ lidské inteligence. 1905 vytvořili francouzští psychologové Alfred Binet a Theodor Simon první inteligenční testy. Od té doby se živě diskutuje, co to vlastně inteligence je a jaký druh inteligence je nám, lidem, vlastní.
IQ je všeobecně chápán jako schopnost lineární a analytické inteligence, kterou potřebujeme k řešení více či méně komplikovaných úloh na binární (tj. v protikladech ano/ne se pohybující) logické úrovni. V období rozkvětu univerzitního vzdělání zakládajícího se na množství informací a jejich „správnému“ použití se stal vysoký IQ jakousi modlou kariéry a úspěchu. Manažer s nadprůměrnou IQ-inteligencí se jevil být schopnějším „vůdcem“ než kdokoliv jiný. Vedení podniků bylo připodobněno k programování počítače, při kterém management vypočítá z mnoha proměnných veličin (průzkum trhu, výrobní náklady, personalistika, marketing a mnoho jiných) to nejoptimálnější řešení, které je objektivně správné a které představuje maximální podnikatelský úspěch. Toto programování chodu podniku bylo chápáno jako čistě intelektuální záležitost. Mlhavé a neexaktní části lidské psychiky jako jimi jsou emoce, intuice, sympatie, pocit štěstí a sounáležitosti nebyly do managementu zahrnuty.
Emoční inteligence
Na začátku devadesátých let začalo být jasné, že k dosažení optimálních výsledků v řízení velkých firem tento „chladný“ intelekt nestačí. Firmy, kde zaměstnanci sdíleli nejen racionální zájem o práci a profit, ale i emoční kvality jako přátelství, zájmy, vize, společné vytvoření podnikové kultury a podobné „měkké hodnoty“, byly na trhu podstatně úspěšnější než ostatní. Americký psycholog Daniel Goleman [1] použil pro komunikační a vztahové schopnosti velmi úspěšných manažerů a „lídrů“ ve svém bestselleru výrazu „Emoční Inteligence“, EQ. Ukázalo se, že úspěch v kariéře a výkonech těchto jedinců sestával pouze z jedné čtvrtiny z jejich IQ, tři čtvrtiny úspěchu měla na svědomí jejich EQ – emoční inteligence.
Goleman dělí EQ-schopnosti do čtyř větších skupin, které po sobě následují ve stejném pořadí, jak se tyto schopnosti v průběhu vývoje emoční inteligence objevují. V první skupině figuruje především vnímání sebe sama (self awareness). Patří sem schopnost vnímat vlastní emoce a vyjadřovat je, dále schopnost poodstoupit od identifikace s těmito pocity a schopnost rozpoznat své emocionální potřeby, motivy jednání a cíle. Je zjevné, že emoční schopnosti této první skupiny se týkají hlavně subjektu samého – hovoříme o „já“ stupni.
Vytvoření výše zmíněných schopností je podmínkou pro další krok do druhé skupiny emoční inteligence. Zde nalézáme empatii, tj. schopnost vcítění se do druhých. Je zřejmé, že tato schopnost je podmíněná nejen schopností vnímat své vlastní pocity, ale též uměním, vhodně reagovat na pocity druhých. To například znamená, že rozeznám, kdy emoční vyjádření mého protějšku ve mně vzbudí emoční odpověď, která nemusí být vždy adekvátní a často je příčinou nedorozumění. Toto lze označit také jako „my“ stupeň, na kterém se učím dávat mé emoce do kontextu s emocemi druhých.
Ve třetí skupině nalézáme schopnosti, které souvisí s managementem mého vlastního emočního „já“ – tedy s kontrolou vlastních pocitů (tato kontrola ovšem neznamená jejich potlačování!) a s možností tyto pocity vědomě měnit. Zde mluvíme o „já-managementu“. Další důležitá schopnost tkví v možnosti přizpůsobení se emočním a sociálním situacím, ve které se jako subjekt nacházím. Jde tedy i o moji schopnost chopit se iniciativy a vyřešit nepříjemné situace tím, že můj problém (například s nadřízeným) adekvátně vyjádřím.
Tím se dostáváme ke čtvrté skupině schopností související s emoční inteligencí – k sociální kompetenci. Tím rozumíme aktivní zvládání konfliktních situací a pomoc celému týmu („já a ti druzí“) při řešení konfliktů a problémů. Jinými slovy, schopnosti tohoto stupně emoční inteligence vedou k úspěšnému „my-managementu“. Jinak řečeno – zde teprve dospěji ke schopnosti vést tým, a to nejen rozumem, ale i srdcem. Tím vytvářím trvalé a uspokojující vztahy na pracovišti a jsem schopen mé spoluzaměstnance motivovat.
Spirituální inteligence
V roce 2001 přednášela v Albuquerque v USA Dana Zohar [2], kvantová fyzička na konferenci „Věda a vědomí“ o práci na své knize nazvané „Spirituální Inteligence“. Podle Zohar existuje další druh inteligence, který s předchozími druhy není identický, a který je předpokladem „šťastného a smysluplného“ života.
Tato inteligence je pravděpodobně vlastní pouze člověku a rozvíjí se teprve s vývojem naší osobnosti. Trochu zjednodušeně řečeno – spirituální inteligence začíná tam, kde končí materiální a racionálně-vědecké chápání reality, kde nám tyto dva pilíře moderní západní společnosti přestávají jako smysl naší existence dostačovat. Tím se tento druh inteligence stává nesmírně důležitým právě v dnešní době drastických změn.
Spirituální inteligence není identická s náboženstvím. Lze dokonce říci, že klasická náboženství jako je křesťanství, hinduismus nebo islám, ve kterých je ke komunikaci mezi věřícím a bohem zapotřebí prostředníků (kněží), může rozvoji spirituální inteligenci stát v cestě. SQ (zkratka pro spirituální inteligenci) je někdy definována jako schopnost vidět a utvářet svůj život v rámci větších celků. Jde tedy už méně o individuální prospěch, jako spíš o poznání a naplnění smyslu mého života v souladu s něčím, co je větší než já. Jiná definice mluví o pocitu hlubokého štěstí, které můžeme zakusit v okamžicích odstoupení od našeho ega a každodenních problémů.
Peak experience
Podle průzkumů zakusí v průběhu svého života až 70% lidí západní kultury jednou nebo vícekrát hluboký duchovní prožitek (tzv. peak experience, vrcholový zážitek), takový, u kterého si na jistou chvíli uvědomíme relativitu všeho pozemského. V těchto okamžicích jsme schopni nejen poodstoupit od zapletení se v našich problémech, ale i uvidět náš život v širších souvislostech. To je klíčový krok pro rozvoj spirituální inteligence.
V této souvislosti je zajímavé, že kontakt ke své spirituální části získává převážná většina lidí v okamžicích hluboké krize, nejistoty nebo existenciálního ohrožení. Zpochybnění či ztráta naučených jistot zjevně často vede k hlubokým prožitkům celistvosti a spojení s univerzem.
Problém naší kultury je, že tyto duchovní zážitky nijak nepodporuje a už vůbec je nezpracovává. Oficiální náboženství zde neposkytuje žádnou pomoc. Ve zprostředkovaném náboženství není pro přímý dialog s bohem (příp. s bohyní) místo, a ani není takový dialog nikterak vítán. Naopak – na určování, co je a co není spirituální, tedy na komunikaci s bohem si činí nároky kněží.
Hluboká a živá spiritualita je ovšem nikoliv o víře, ale o přímém prožitku. Tento druh spirituality vždy zpochybňuje dogmata – tedy hlásaná oficiální učení. Tisíciletá tvrzení, jež jsou církevně „certifikované“ ve formě bible nebo koránu, se zde míjejí svou účinností. Do popředí se dostávají otázky a hledání namísto odpovědí a tvrzení.
Schopnost ptát se „proč“
je jedním ze základních předpokladů rozvoje SQ. Proto jsou lidé, kteří jsou ve své profesi nuceni dávat stále odpovědi a u kterých je jakákoliv známka nejistoty a ptaní se vykládána jako slabost (například politici, manažeři, vedoucí, poradci atd.) ohroženi nedostatkem SQ. Ale i lidé, kteří si jsou příliš jistí tou „svou“ věcí nebo pohledem na svět (k těmto patří mnohý vědec, lékař, ale i člověk typu fotbalového nadšence) jsou v rozvoji spirituální inteligence často zaostalí.
Spirituální inteligence a její projevy mají mnoho podob. K hlavním z nich patří:
1. Vědomí sama sebe. Zde nalezneme „nesmrtelné“ otázky typu „kdo jsem, odkud přicházím, kam směřuji“, uvědomění si své existence a schopnost poodstoupení od ní.
2. Vize a vědomí globálních hodnot. Jde o jakýsi druh idealismu, který stojí na půdě reality a přesto má hlavu ve hvězdách.
3. Holistický (tj. celostní) přístup. To je naše schopnost vidět souvislosti mezi jednotlivými částmi celku, pozorovat, jak vše souvisí se vším a tím i přestat hodnotit věci na dobré a špatné.
4. Připustit si, že chyby, omyly, neštěstí, bolest, zánik a smrt jsou zrovna tak tím, co nás vede dál, jako úspěch a expanze.
5. Vědomí individuality a rozdílnosti. To, že nejsme jako jiní, je součástí naší vnitřní krásy a jedinečnosti a nikoliv něco, co je potřeba zakrýt. I to, že ke mě patří můj stín, mé nedostatky, To, co bych nerad, aby viděli druzí – i to je součástí této mé jedinečnosti.
6. Schopnost ptát se „proč?“. V našem životě, v kariéře, ale i ve vedení podniku a vypracovávání cílů je otázka „proč“ mnohdy důležitější než „jak“.
7. Odvaha pronikat za hranice známého světa, odvaha vytvářet nové světy, nové struktury a myšlenky. Odvaha jít cestami, které (ještě) nejsou uznávány.
8. Schopnost měnit a přizpůsobovat svůj obraz reality tomu, co na své cestě objevuji. To zahrnuje také nelpění na zavedených a jednou naučených procesech a poznatcích.
9. Průchodnost a spontánnost jednání, myšlení a komunikace. Spontaneita není ani dětinskost, ani lehkovážné dopouštění se hloupostí. Je to poodstoupení řídícího a kontrolujícího centra (tj. našeho rozumu) a přenechání se řece, která pramení z našeho srdce a ze spojení s oním „větším“ mimo nás.
Meditace
Skrze spirituální inteligenci se dostáváme k tomu, co se zdá být klíčovou vlastností pro naši budoucnost jako lidstvo, ale i pro budoucnost firem a managementu v dlouhodobém kontextu. Je to schopnost vnímat sebe sama jako aktivní součástí celku. Tak jako v každém biotopu si jednotlivé druhy živých organismů navzájem konkurují a přesto tvoří harmonický a vyvážený celek, tak i leader, ať je jakkoliv mocný, charismatický a vizionářský, je součástí něčeho, co je větší než on sám (příp. ona sama, pokud se jedná o ženu). Dříve tuto schopnost podporovalo náboženské cítění – religiozita lidí.
Religio, slovo ze středověké latiny označující zbožnost a svatost, má podle některých autorů svůj původ nikoliv v relegare (opět posbírat, shromáždit) ale v religare, což znamená „zavázat, provázat, znovu propojit“. To by znamenalo, že skrze religiózní pocity se propojuji s tím, co je kolem mě, co je větší než já. Skutečná hloubka spirituálního cítění leží v pocitu sounáležitosti. A jedině tehdy, když se (znovu) spojíme s něčím, co je větší než my, budeme mít sílu vést to, co je menší. Vedení znamená vždy dávání energie směrem k menším, k těm, které vedeme.
O (vy)dávání energie až k úplnému zhroucení by leckterý manažer mohl vyprávět. Pokud leader za sebou nemá nic, z čeho by mohl čerpat podporu, a co tedy nutně musí být větší než on sám, rychle se zhroutí. Stres, burn-out-syndrom, nechuť a pocit prázdnoty jsou pouze několik symptomů takové cesty. Nejúčinnější metoda poznání mého vlastního zapojení se do „všehomíra“, abych použil tohoto staročeského výrazu, je meditace. Je to cesta, která nás propojí a prováže s tím, co je naší podstatou, nebo, jinak řečeno, která nás nechá poznat naše skutečné kořeny v tomto světě.
Meditace (alespoň tak, jak jí autor vnímá a vyučuje) není identická s jógou, s autogenním tréninkem, TM, Tai Chi a podobnými technikami. Není to ani relaxace (zklidňování a uvolňování se) ani kontemplace (zaměřování ohniska naší mysli na jedno téma, na pocit nebo filosofický problém). Přesto má se všemi těmito směry něco společného. Nejjednodušší definice meditace by asi byla: Naprosté přitakání tomu, co je.
Tři slova: Prosím, děkuji, ano.
Bert Hellinger, zakladatel systemických konstelací, tvrdí, že v komunikaci s tím, co je opravdu větší než my, existují jen tři slova, které lze použít: Prosím, děkuji a ano. To je velice dobrý základ každé pokory a výborný vstup do meditace. Zároveň je to přitakání tomu, jaký jsem, teď a tady, bez boje a usilování o něco, co nejsem.
Pokud si vytyčím cíl jednu hodinu denně meditovat (protože mé žaludeční vředy případně jiné příznaky stresu již nelze přehlížet) a každý den se budu do meditace nutit, budu s ní (a tím i sám se sebou) v jistém smyslu bojovat. Budu se totiž o něco snažit – tentokrát možná ne o kariéru či úspěch v práci, ale o dokonalou meditaci. Meditaci ovšem nelze „dělat“. Meditační člověk může pouze „být“ – asi tak, jako král nepracuje, když vládne, ale „je“.
Být králem a meditovat je v podstatě obdobná činnost. Obojí znamená, být v souladu s celkem. Tisíce let staré čínské texty opěvují vládce, který vládne tak, že si toho lid ani nevšimne. Vládce vládne jakoby z centra svých poddaných (Číňané říkají z centra říše), v souladu se skutečnými potřebami celého státu. Je v harmonii se svými poddanými a přesto je nepřestává vést. Nedělá to ale manipulací, ale svým bytím, svoji pouhou existencí. Tím, že je ve spojení se vším, se věci kolem něho samy dostávají do harmonie. Zrovna tak člověk, který medituje, nic nedělá. Pouze dává prostor tomu, co stejně už existuje.
Toto „bytí“ má pro manažera obrovskou výhodu – na rozdíl od „konání“ nebo „dělání“. Je jí především nepřítomnost boje. Každodenní a vysilující šarvátky se zaměstnanci, byrokracií nebo s klienty, jejichž příčina leží v tom, že kdokoliv něco dělá, manipuluje a tudíž naráží na odpor okolí, tyto šarvátky a bitvy ustanou. Z manažera, který je štván, se stane král, který sedí na trůnu. Tento obraz je, přiznávám, v našich podmínkách ještě hodně idealistický. Každý z nás ovšem ví, že vize je začátek změny.
• • •
Poznámky:
[1] David Goleman, Emotional Intelligence, Bantam Books (1996), česky Emoční inteligence, Praha: Columbus, 1997
[2] Dane Zohar / Ian Marshall Spirituální inteligence, Praha: Mladá fronta, 2000
© Jan Bily (www.janbily.cz)