"Lidstvo ukládá svoji moudrost do knih, a proto samo zůstává blbé." (Vladimír Jiránek)

• • • • • • Malá Janova knihovnička pro ultimativní změnu vědomí:

(Pokračování - první stranu najdete zde)

David Abram: Procitnití do živé země. OPS, 2008.
A další: David Abram: Kouzlo smyslů. Dharmagaia, 2013.
Po statisíce let se lidé cítili součástí přírody a přímo komunikovali se zvířaty, rostlinami a zemí, v níž žili. Dnes nám představa, že by všechno kolem nás mohlo být živé, byť třeba od nás velice odlišným způsobem, připadá bizarní, možná i potrhlá nebo směšná. „Jak se mohla západní civilizace od přírody tak hluboce odcizit?“ ptá se ve své knize Kouzlo smyslů americký filosof David Abram. A nabízí neotřelou odpověď: podílelo se na tom rozšíření písma a následně i snaha o přísně objektivní myšlení. (Píše velice trefně Jan Stejskal ve své skvělé recenzi Abramovy druhé knihy Kouzlo smyslů.) Já k tomu mohu dodat jen to, že Abramova první i druhá do češtiny přeložená kniha (ta první je vlastně výběr jeho esejí a článků) je prostě nezbytná pro každého, kdo se zabývá vztahem nás lidí k živé Matce přírodě, kdo chápe důležitost našeho vnitřního, bytostného obratu od "samozvaných vládců světa" k do celku Gaii začleněným spoluúčastníkům a kdo chápe, že abychom dospěli, musíme se zříci našeho nároku být vůči všemu, co potkáme, většími.
Citát: V hlavním proudu naší dominantní kultury trávíme spoustu času mluvením o přírodě, o ostatních zvířatech, o "prostředí". Mnohé domorodé orální kultury tráví právě tolik času tím, že mluví ke světu - mluví k lolosům, k lesu, i k samotné zemi a naslouchají jejich odpovědím. Moderní civilizace se domnívá, že právě jazyk je tím, co nás dvounožce odlišuje a odděluje od všech ostatních zvířat. ... Tradiční orální kultury mají obecně mnohem širší pojetí jazyka, jež přirozeně zahrnuje mluvenou řeč, ale také komunikační sílu tělesných výrazů a gest ... i evokativní potenci mnoha neverbálních zvuků...Pro většinu domorodých kultur nepředstavuje jazyk výlučně lidskou vlastnost, ale spíše vlastnost samotné země, která nás obklopuje, vlastnost, na níž se lidé podílejí.
Delší citát z "Kouzlo smyslů": LIDÉ JSOU UZPŮSOBENI PRO VZTAH. Oči, kůže, jazyk, uši a nozdry – to vše jsou brány, jimiž naše tělo přijímá výživu jinakosti. Tato krajina hlasů, tato opeřená a parohatá těla a pádící proudy – tyto dýchající tvary jsou naší rodinou, bytostmi, s nimiž jsme spojeni, s nimiž bojujeme, trpíme i slavíme. Po většinu existence našeho lidského druhu jsme sjednávali vztahy s každým aspektem smyslového prostředí, vyměňovali si vzájemně možnosti s každou proměnlivou formou, s každou povrchovou texturou a chvějící se entitou, na niž jsme se náhodou zaměřili. Všechno bylo schopno mluvit, vyjádřit v gestech, pískání či kvílení proměnlivé předivo významů, které jsme pociťovali na své kůži, vdechovali je svým chřípím nebo větřili svýma naslouchajícíma ušima a na které jsme odpovídali – ať už zvuky nebo pohyby, nebo okamžitou změnou nálady. Barva oblohy, spěch vln – každý aspekt našich pozemských smyslů nás dokázal vtáhnout do vztahu živeného zvědavostí a okořeněného nebezpečím. Každý zvuk byl hlasem, každé skřípnutí či škobrtnutí bylo setkáním – s Hromem, s Dubem, s Vážkou. A všemi těmito vztahy byla živena naše kolektivní citlivost.
Dnes rozvíjíme vztahy téměř výlučně jen s ostatními lidmi a s našimi vlastními technologiemi. Vzhledem k naší věkovité vzájemnosti s mnohohlasou krajinou je to vskutku riskantní situace. Stále totiž potřebujeme to, co je jiné, než jsme my sami a naše vlastní výtvory. Jednoduchá premisa této knihy zní, že jsme lidmi jen v kontaktu a družnosti s tím, co je ne-lidské. Znamená to tedy, že se musíme zříci všech našich složitých technologií? Nikoli. Avšak plyne z toho, že musíme obnovit svou zkušenost smyslového světa, v němž jsou všechny naše techniky a technologie zakořeněny. Bez okysličujícího dechu lesů, bez sevření silou zemské přitažlivosti a bez doteku kouzla prudce se valících říčních peřejí nemáme od svých technologií odstup; nejsme s to odhadnout jejich omezení ani to, jak se vyhnout tomu, abychom se v ně sami nakonec neproměnili. Potřebujeme znát textury, rytmy a chutě tělesného světa a umět je rozlišit od textur a chutí naší vlastní invence. Bezprostřední smyslová skutečnost v celém svém více než lidském mystériu zůstává jediným stabilním měřítkem pro náš svět zkušeností, který je dnes zaplavován elektronicky generovanými fantazijními obrazy a inženýrským „štěstím“. Jen v pravidelném kontaktu s dotýkanou půdou a nebem se můžeme naučit, jak se orientovat a jak řídit svůj pohyb v těch nesčetných dimenzích, které si na nás dnes činí nárok.
Znamená to tedy, že se musíme zříci všech našich složitých technologií? Nikoli. Avšak plyne z toho, že musíme obnovit svou zkušenost smyslového světa, v němž jsou všechny naše techniky a technologie zakořeněny. Bez okysličujícího dechu lesů, bez sevření silou zemské přitažlivosti a bez doteku kouzla prudce se valících říčních peřejí nemáme od svých technologií odstup; nejsme s to odhadnout jejich omezení ani to, jak se vyhnout tomu, abychom se v ně nakonec sami neproměnili. Potřebujeme znát textury, rytmy a chutě tělesného světa a umět je rozlišit od textur a chutí naší vlastní invence. Bezprostřední smyslová skutečnost v celém svém více než lidském mystériu zůstává jediným stabilním měřítkem pro náš svět zkušeností, který je dnes zaplavován elektronicky generovanými fantazijními obrazy a inženýrským „štěstím". Jen v pravidelném kontaktu s dotýkanou půdou a nebem se můžeme naučit, jak se orientovat a jak řídit svůj pohyb v těch nesčetných dimenzích, které si na nás dnes činí nárok.

Mark Fisher: Kapitalistický realismus. Rybka Publishers, 2010.
O této velice poučné knížce píše s břitkostí a vhledem jemu vlastním Václav Bělohradský: „Na socialistický realismus se mnozí z nás ještě pamatují, byla to literatura, která systematicky vyškrtávala z reality vše, co nebylo v souladu s obrazem světa, který spravovala komunistická strana. Kapitalistický realismus je systém, v němž se jakákoli změna zdá nemožná, protože možné je tu definováno servilně vůči tomu, co je. Je to systém, který připouští jen sebe-reprodukci, utopie neustálého růstu jeho ukazatelů je v něm jedinou realitou. Co je sociálně a biologicky nemožné pro pozemské bytosti, se tu zdá nutné, reálné, přirozené. Místo, které kdysi patřilo skutečnosti, stále rychleji okupuje přesná reprodukce našich vidin a halucinací - film v 3D, reálnější než realita! Obraz společnosti, v níž žijeme, je falešný, protože po roce 1989 z našeho jazyka byla vytlačena jako nebezpečně levicová slova, bez nichž současné společnosti nelze porozumět - jako sociální spravedlnost, třídní konflikty, odcizení, alternativa. Knihy jako tato vrací do našeho jazyka slova, která potřebujeme, abychom byli schopni vzdorovat ,novému kapitalismu', který je nový tím, že z každé alternativy dělá pouhý fragment sebe sama." Fischer v knize analyzuje s velikou přesností poslední veliké náboženství naší západní kultury - kapitalismus. Vřele doporučuji!

Sylvia Brinton Pereira: Sestup k bohyni. Iniciační cesta žen. Nakladatelství Tomáše Janečka, Edice studie, 2002.
Považuji tuto malou knížku za jednu z nejdůležitějších publikací, zabývajících se "mytologickou cestou ženy", za hlubokou analýzu několika hlavních archetypů bohyně-ženy a za popis cesty k znovuobjevení této potlačené částo anima-psýché. Autorka je analytická psycholožka, žijící v New Yorku a ačkoliv kniha vznikla v emancipačním prostředí osmdesátých let, dodneška neztratila nic ze své aktuálnosti (ba možná naopak - vzhledem k současnému roll-backu v ženské rovnoprávnosti, ať už v samotné Americe, nebo v naší provinciální kotlince). Knihu lze doporučit nejen ženám, ale také mužům, kteří se chtějí obeznámit se svými vlastními aspekty animy, a kteří - vedeni poznáním svého ženského rpincipu se chtějí stát nejen celistvějšími, ale následně i lepšími partnery svých "bohyň". Za zmínku stojí také srovnání této knížky a tezí v ní obsažené se dvěmi konstelacemi Inannina sestupu, které čtenář nalezne v mé knížce "Další osudy Popelky po svatbě" (Maitrea, 2016).
Krátký citát z knihy: "Období návratu Velké bohyně, jímž naše planeta prochází, bylo v mýtu na počátku patriarchgálních časů předpovězeno. Tehdy lidé zdůrazňovali Inannin sestup, odevzdání jejích energií a symbolů a následné znovuzískání sil symbolizovaných temnou Ereškigalou. Dnes můžeme ocenit úplné dovršení, uzavření cyklu (circulatio), neboť ženství bylo postupně potlačováno stále více a setrvávalo až příliš dlouho v podsvětí."

Jeremy Naydler: The Future of the Ancient World.
Inner Traditions, Toronto, Canada, 2009.
Zde dělám v mé knihovničce výjimku - uvádím knihu, která doposud existuje (bohužel) jen v angličtině (český překlad bych chtěl iniciovat). Kniha je jakýmsi pokračováním či doplňkem první Naydlerovy knihy "Chrám kosmu", kterou najdete o stránku nazpět ZDE.
Několik shrnutí (v mém překladu):
Náš vztah k dřívějším dobám, speciálně ke kulturám Mezopotámie, Egypta, Řecka nebo starého Říma je také vztahem k částem naší vlastní psýché, na které jsem již zapomněli. Nicméně zájem, který jevíme nyní o tyto kultury - především zájem o starověký Egypt - dokazuje, že tyto naše psychické kvality v nás stále žijí a že, možná právě nyní, touží po artikulaci a znovuprožití. A nejen to. Zdá se, že to, co jsem ztratili - to co jsem vyměnili za "náš" přístup k realitě, se nyní dožaduje naší pozornosti a integrace do našeho vnímání. Není to o návratu do starých časů a ke starému vědomí, ale o oživení té části, kterou tak dobře znali například právě Egypťané - o presenci božského v naší mysli a o propojení této části s naším nadhledem a racionálním odstupem mysli od přírody, hvězd, bohů a bohyň.
Přehled kapitol:
První část - Za to, co je okem spatřitelné (Beyond What the Eyes Can See)
1. Znovunabytí sluchu. 2. Srdce lilie. (O změně našeho vnímání přírody na příkladu lilie.) 3. Duše počasí. (O podobné změně vnímání počasí.) 4. Realita, která se nachází v "nikde" (O nelokálních "věcech" - smrti, bozích atd.) Druhá část - Prohloubení našich základů: Bozi a Starý Egypt 5. Starověký Egypt a duše Západu (O podobnosti spirituálního hledání části naší společnosti a Starým Egyptem.) 6. Božství bohů (Jsou bozi "jen" výrazem našich vlastních psychických částí nebo existují na lidské psýše nezávisle?) 7. Umělec jako kněz (Starověký umělec byl víc kněz než kreativec.) 8. Starověký Egypt a moderní esoterismus Třetí část - Cesta vedomí 9. Jaký být "starověký" v moderním světě? 10. Budoucnost starého světa (O tom, jak přenést to, co staré kultury "uměly" do našeho světa.) 11. Kristus a bohové 12. Stezky vedoucí do budoucnosti ze zapomenuté minulosti.

Stanislav a Christina Grofovi (spoluautoři a sestavili): Krize duchovního vývoje
Holos, 2015

Lahůdka pro všechny, kteří 1. se sami nacházejí na cestě spirituálního poutnictví, hledání a nacházení (neřku-li dokonce právě ve psychospirituální krizi) a 2. pro ty z nás, kteří pracují v seminářích, workshopech a přednáškách s lidmi, kteří učí různé spirituální cesty a metody nebo kteří vedou meditace, učí jógu a podobné techniky.
Stanislav a Christina Grofovi zde shromáždili eseje 16 předních odborníků na téma, eseje, které by podle mého názoru měly být povinnou četbou nejen na lékařské fakulte (především pro psychiatry), ale všude tam, kde se studenti setkávají s psychologií a nutností porozumět "divnému chování" svých blízkých (případně sobě samému).
"Centrálním tématem této knihy, které probádali různí autoři z mnoha odlišných aspektů, je idea, že některé dramatické zážitky a neobvyklé stavy vědomí (tradičně v psychiatrii diagnostikované a léčené jako duševní choroby) jsou ve skutečnosti komplikacemi osobní proměny nebo "krizí duchovního vývoje" (spiritual emergency). Podobné epizody byly popisovány v posvátných textech všech dob jako výsledek meditačních praktik či obtížné fáze mystické cesty."
Autoři knihy: Stanislav a Christina Grofovi, Roberto Assagiolli, R.D.Laing, John Weir Perry, Holger Kalweit, Lee Sanella, Anne Armstrongová, Keith Thompson, Jack Kornfield, Ram Dass, Bruce Greyson a Barbara Harrisová, Paul Rebillot, Jeneane Prevattová a Russ Park.
A ještě jeden malý citát, tentokrát od Holgera Kalweita:
"Západní kultura a medicína vyhlásily totální válku nemoci a smrti - smrti proto, že znamená konec naší pozemské existence, a nemoci proto, že nám kazí radost ze života. Nemoc považujeme za cosi špatného, zlého, čeho bychom se měli co nejdříve zbavit - za nepříjemný stav, jenž by měl být co nejdříve ukončen. Díváme se na ni jako na zlo, které nás napadá zvenčí v podobě virů či bacilů. Prožíváme ji tudíž zcela negativně jako vysloveně cizorodý proces, který zevnitř oslabuje, paralyzuje a ničí naše těla, jako nepřirozený stav věcí, který by měl být potlačen jakýmikoliv myslitelnými prostředky. Stručně řečeno - nemoc a smrt se staly přízraky naší civilizace."



© 2014 Jan Bily. Všechna práva vyhrazena. Zveřejňování i částí textů nebo obrazového materiálu bez souhlasu autora není povoleno.