"Lidstvo ukládá svoji moudrost do knih, a proto samo zůstává blbé." (Vladimír Jiránek)

• • • • • • Malá Janova knihovnička pro ultimativní změnu vědomí:

(Pokračování - první stranu najdete zde)

David Abram: Procitnití do živé země. OPS, 2008.
A další: David Abram: Kouzlo smyslů. Dharmagaia, 2013.
Po statisíce let se lidé cítili součástí přírody a přímo komunikovali se zvířaty, rostlinami a zemí, v níž žili. Dnes nám představa, že by všechno kolem nás mohlo být živé, byť třeba od nás velice odlišným způsobem, připadá bizarní, možná i potrhlá nebo směšná. „Jak se mohla západní civilizace od přírody tak hluboce odcizit?“ ptá se ve své knize Kouzlo smyslů americký filosof David Abram. A nabízí neotřelou odpověď: podílelo se na tom rozšíření písma a následně i snaha o přísně objektivní myšlení. (Píše velice trefně Jan Stejskal ve své skvělé recenzi Abramovy druhé knihy Kouzlo smyslů.) Já k tomu mohu dodat jen to, že Abramova první i druhá do češtiny přeložená kniha (ta první je vlastně výběr jeho esejí a článků) je prostě nezbytná pro každého, kdo se zabývá vztahem nás lidí k živé Matce přírodě, kdo chápe důležitost našeho vnitřního, bytostného obratu od "samozvaných vládců světa" k do celku Gaii začleněným spoluúčastníkům a kdo chápe, že abychom dospěli, musíme se zříci našeho nároku být vůči všemu, co potkáme, většími.
Citát: V hlavním proudu naší dominantní kultury trávíme spoustu času mluvením o přírodě, o ostatních zvířatech, o "prostředí". Mnohé domorodé orální kultury tráví právě tolik času tím, že mluví ke světu - mluví k lolosům, k lesu, i k samotné zemi a naslouchají jejich odpovědím. Moderní civilizace se domnívá, že právě jazyk je tím, co nás dvounožce odlišuje a odděluje od všech ostatních zvířat. ... Tradiční orální kultury mají obecně mnohem širší pojetí jazyka, jež přirozeně zahrnuje mluvenou řeč, ale také komunikační sílu tělesných výrazů a gest ... i evokativní potenci mnoha neverbálních zvuků...Pro většinu domorodých kultur nepředstavuje jazyk výlučně lidskou vlastnost, ale spíše vlastnost samotné země, která nás obklopuje, vlastnost, na níž se lidé podílejí.
Delší citát z "Kouzlo smyslů": LIDÉ JSOU UZPŮSOBENI PRO VZTAH. Oči, kůže, jazyk, uši a nozdry – to vše jsou brány, jimiž naše tělo přijímá výživu jinakosti. Tato krajina hlasů, tato opeřená a parohatá těla a pádící proudy – tyto dýchající tvary jsou naší rodinou, bytostmi, s nimiž jsme spojeni, s nimiž bojujeme, trpíme i slavíme. Po většinu existence našeho lidského druhu jsme sjednávali vztahy s každým aspektem smyslového prostředí, vyměňovali si vzájemně možnosti s každou proměnlivou formou, s každou povrchovou texturou a chvějící se entitou, na niž jsme se náhodou zaměřili. Všechno bylo schopno mluvit, vyjádřit v gestech, pískání či kvílení proměnlivé předivo významů, které jsme pociťovali na své kůži, vdechovali je svým chřípím nebo větřili svýma naslouchajícíma ušima a na které jsme odpovídali – ať už zvuky nebo pohyby, nebo okamžitou změnou nálady. Barva oblohy, spěch vln – každý aspekt našich pozemských smyslů nás dokázal vtáhnout do vztahu živeného zvědavostí a okořeněného nebezpečím. Každý zvuk byl hlasem, každé skřípnutí či škobrtnutí bylo setkáním – s Hromem, s Dubem, s Vážkou. A všemi těmito vztahy byla živena naše kolektivní citlivost.
Dnes rozvíjíme vztahy téměř výlučně jen s ostatními lidmi a s našimi vlastními technologiemi. Vzhledem k naší věkovité vzájemnosti s mnohohlasou krajinou je to vskutku riskantní situace. Stále totiž potřebujeme to, co je jiné, než jsme my sami a naše vlastní výtvory. Jednoduchá premisa této knihy zní, že jsme lidmi jen v kontaktu a družnosti s tím, co je ne-lidské. Znamená to tedy, že se musíme zříci všech našich složitých technologií? Nikoli. Avšak plyne z toho, že musíme obnovit svou zkušenost smyslového světa, v němž jsou všechny naše techniky a technologie zakořeněny. Bez okysličujícího dechu lesů, bez sevření silou zemské přitažlivosti a bez doteku kouzla prudce se valících říčních peřejí nemáme od svých technologií odstup; nejsme s to odhadnout jejich omezení ani to, jak se vyhnout tomu, abychom se v ně sami nakonec neproměnili. Potřebujeme znát textury, rytmy a chutě tělesného světa a umět je rozlišit od textur a chutí naší vlastní invence. Bezprostřední smyslová skutečnost v celém svém více než lidském mystériu zůstává jediným stabilním měřítkem pro náš svět zkušeností, který je dnes zaplavován elektronicky generovanými fantazijními obrazy a inženýrským „štěstím“. Jen v pravidelném kontaktu s dotýkanou půdou a nebem se můžeme naučit, jak se orientovat a jak řídit svůj pohyb v těch nesčetných dimenzích, které si na nás dnes činí nárok.
Znamená to tedy, že se musíme zříci všech našich složitých technologií? Nikoli. Avšak plyne z toho, že musíme obnovit svou zkušenost smyslového světa, v němž jsou všechny naše techniky a technologie zakořeněny. Bez okysličujícího dechu lesů, bez sevření silou zemské přitažlivosti a bez doteku kouzla prudce se valících říčních peřejí nemáme od svých technologií odstup; nejsme s to odhadnout jejich omezení ani to, jak se vyhnout tomu, abychom se v ně nakonec sami neproměnili. Potřebujeme znát textury, rytmy a chutě tělesného světa a umět je rozlišit od textur a chutí naší vlastní invence. Bezprostřední smyslová skutečnost v celém svém více než lidském mystériu zůstává jediným stabilním měřítkem pro náš svět zkušeností, který je dnes zaplavován elektronicky generovanými fantazijními obrazy a inženýrským „štěstím". Jen v pravidelném kontaktu s dotýkanou půdou a nebem se můžeme naučit, jak se orientovat a jak řídit svůj pohyb v těch nesčetných dimenzích, které si na nás dnes činí nárok.

Mark Fisher: Kapitalistický realismus. Rybka Publishers, 2010.
O této velice poučné knížce píše s břitkostí a vhledem jemu vlastním Václav Bělohradský: „Na socialistický realismus se mnozí z nás ještě pamatují, byla to literatura, která systematicky vyškrtávala z reality vše, co nebylo v souladu s obrazem světa, který spravovala komunistická strana. Kapitalistický realismus je systém, v němž se jakákoli změna zdá nemožná, protože možné je tu definováno servilně vůči tomu, co je. Je to systém, který připouští jen sebe-reprodukci, utopie neustálého růstu jeho ukazatelů je v něm jedinou realitou. Co je sociálně a biologicky nemožné pro pozemské bytosti, se tu zdá nutné, reálné, přirozené. Místo, které kdysi patřilo skutečnosti, stále rychleji okupuje přesná reprodukce našich vidin a halucinací - film v 3D, reálnější než realita! Obraz společnosti, v níž žijeme, je falešný, protože po roce 1989 z našeho jazyka byla vytlačena jako nebezpečně levicová slova, bez nichž současné společnosti nelze porozumět - jako sociální spravedlnost, třídní konflikty, odcizení, alternativa. Knihy jako tato vrací do našeho jazyka slova, která potřebujeme, abychom byli schopni vzdorovat ,novému kapitalismu', který je nový tím, že z každé alternativy dělá pouhý fragment sebe sama." Fischer v knize analyzuje s velikou přesností poslední veliké náboženství naší západní kultury - kapitalismus. Vřele doporučuji!

Sylvia Brinton Pereira: Sestup k bohyni. Iniciační cesta žen. Nakladatelství Tomáše Janečka, Edice studie, 2002.
Považuji tuto malou knížku za jednu z nejdůležitějších publikací, zabývajících se "mytologickou cestou ženy", za hlubokou analýzu několika hlavních archetypů bohyně-ženy a za popis cesty k znovuobjevení této potlačené částo anima-psýché. Autorka je analytická psycholožka, žijící v New Yorku a ačkoliv kniha vznikla v emancipačním prostředí osmdesátých let, dodneška neztratila nic ze své aktuálnosti (ba možná naopak - vzhledem k současnému roll-backu v ženské rovnoprávnosti, ať už v samotné Americe, nebo v naší provinciální kotlince). Knihu lze doporučit nejen ženám, ale také mužům, kteří se chtějí obeznámit se svými vlastními aspekty animy, a kteří - vedeni poznáním svého ženského rpincipu se chtějí stát nejen celistvějšími, ale následně i lepšími partnery svých "bohyň". Za zmínku stojí také srovnání této knížky a tezí v ní obsažené se dvěmi konstelacemi Inannina sestupu, které čtenář nalezne v mé knížce "Další osudy Popelky po svatbě" (Maitrea, 2016).
Krátký citát z knihy: "Období návratu Velké bohyně, jímž naše planeta prochází, bylo v mýtu na počátku patriarchgálních časů předpovězeno. Tehdy lidé zdůrazňovali Inannin sestup, odevzdání jejích energií a symbolů a následné znovuzískání sil symbolizovaných temnou Ereškigalou. Dnes můžeme ocenit úplné dovršení, uzavření cyklu (circulatio), neboť ženství bylo postupně potlačováno stále více a setrvávalo až příliš dlouho v podsvětí."

© 2014 Jan Bily. Všechna práva vyhrazena. Zveřejňování i částí textů nebo obrazového materiálu bez souhlasu autora není povoleno.